Ach, ty rodiče!

Při jedné z terapií za mnou přišla osoba, ​která dlouho žila v jednom velkém, tichém "NE". "Nechci být jako moje máma. Nechci opakovat ty samé věty, nechci mít tu stejnou úzkost, nechci takhle reagovat". A věřila, že když se bude snažit být pravým opakem, bude konečně svobodná.​V terapiích jsem si všimla jedné věci: Ten, kdo utíká, je stále k té věci připoutaný. Je to jako nekonečný boj s vlastním stínem. Když se nejvíc snažíme nebýt jako rodiče, jsme jim vlastně nejblíž – protože oni jsou tím středobodem, podle kterého se definujeme.​Je to fenomén, který nás provází snad všechny.​Někdy se k lidem chováme hezky ne proto, že by to byla naše čistá radost, ale protože nám je v hloubi duše líto toho malého dítěte v nás, které tu laskavost nikdy nedostalo. Je v tom trocha smutku a podvědomá touha, aby nám ten dluh někdo konečně splatil.​Nebo máme potřebu všechny kolem "opravovat" a dělat je dokonalými. Ne proto, že by to potřebovali oni, ale aby byli přijatí – tak, jak jsme to my v dětství zoufale potřebovali zažít.​Víte, co přineslo největší úlevu?Když si dovolíme přestat bojovat s tím, co bylo. Když si tu u mě v křesle řeknete: "Tohle je moje rozhodnutí. Dělám to proto, že já chci vnášet do světa přijetí, ne proto, aby to už nebolelo."​Už nemusím být "ideální", abych mohla být milována. Stačí být sama sebou. Teprve v tu chvíli se ten starý provaz, který tu ženu poutal k minulosti, prostě rozpadl. Ta pravá síla není v tom "nebýt jako oni", ale v tom "být konečně svá".​TIP PRO VÁS:Zkuste otočit pozornost od nich k sobě. Místo "nebudu jako oni" si řekněte: "Já dnes vytvářím prostor, kde se lidé (včetně mě) mohou cítit ...(doplňte si to co vám v dětství nejvíc chybělo, být přijatý uznaný milovaný respektovaný)... Už to není o boji s minulostí, ale o tvoření přítomnosti.Dávejte světu to, co vám nejvíc chybělo, a tím to budete žít, tím prožijete tu energii, kterou pozbýváte a tím léčíte sami sebe..